Z druhé strany věci…

Měla jsem možnost přemýšlet i nad tím, jestli je taková buldozeří nátura k něčemu vůbec dobrá. A myslím, že pokud zrovna nenarážím hlavou do zdi, tak jsem za svůj temperament i vděčná.

 

Díky své ctižádosti a disciplíně jsem tam, kde jsem. Plním si své sny, pomalu, ale jistě. Už sedmým rokem pracuji s lidmi, a i když to někdy nebylo snadné, nikdy jsem se nevzdala, a teď – týden co týden – chodím šťastná jak blecha za svými klientkami a klienty. 😊

 

Ten můj vnitřní buldozer mě stále tlačí ke vzdělání a posouvání toho, co umím, takže věřím, že má práce dává smysl nejen mně, ale i lidem, kteří se z klientů stávají mými přáteli. ❤️

 

Za ta léta, co pracuji ve fitness jsem si vypěstovala super disciplínu, takže když si řeknu, že budu třikrát týdně běhat, tak prostě jdu. Nepřemýšlím nad tím, když se pro něco rozhodnu a dává mi to smysl, tak do toho jdu po hlavě a naučila jsem se tak dotahovat věci do konce.

 

Mám na čem pracovat.

Na jedné věci musím ale ještě hodně zapracovat. Tím, že pracuji z domu – ať už je to psaní blogu, e-booků, výživové poradenství, nebo psaní disertační práce, jsem si de facto udělala kancelář z vlastního obýváku. Což má spoustu výhod – nemusím si platit žádný prostor, můžu pracovat, kdy se mi zachce, když usnou děti… ale to taky představuje ten zásadní problém v mé hlavě.

Mám pocit, že jsem stále v práci a tím pádem jsem se doposud snažila každou volnou vteřinu prací využít. Což mě vlastně asi přivádí k mé zlámané kostičce, která mi tento způsob bytí momentálně překazila. Zřejmě v tu nejvhodnější možnou dobu, než by ta srážka mého buldozeru s jiným vesmírem byla ještě tvrdší.

 

Pořád pracuju, ale jiným tempem, s jiným vědomím a dopřávám si i „nicnedělání“. Je to divný pocit, ale já to dám. 😊